"Prozkoumejte skutečný Nový Zéland - protrampujte jej!" hlásá jeden renomovaný světový průvodce na titulní stránce knihy o této nám na kilometry asi nejvzdálenější zemi. Vzali jsme si toto pravidlo za své a šestitýdenní putování po přírodních krásách Nového Zélandu, které znamenalo na 5000 kilometrů za volantem, proložili více než 250 poctivě odšlapanými, odlezenými a odbroděnými pěšími kilometry. Údaje o vzdálenostech je třeba na túrách pralesy, horskými skalisky, ledovci či lávovými poli brát s rezervou. Novozélanďané na trasách udávají raději předpokládanou dobu pochodu a mapy jsme několikrát přistihli při lži, když bez rozpaků zaměňovaly mnohakilometrové klikatící se pěšinky prudkými svahy údajem o vzdálenosti vzdušnou čarou.

Rozcvičkou pro plánované několikadenní tracky se nám stalo pár kratších tras na severu Jižního ostrova. Rozmanitost zdejší přírody vytvářela tu pocit pobytu na poušti, to když jsme se toulali při západu slunce po písečných pláních výběžku Farewell Spit, tu v džungli. Ne náhodou říkají místní Kiwi mnoha svým turistickým trasám "bushwalk". První z nich jsme absolvovali v národním parku Abel Tasman. Celodenní okruh byl částí Inland a téměř celým Coast Trackem. Idyličtější malé plážičky s krásným zlatým, ale přitom příjemně hrubým pískem si lze jen těžko představit. Šplhání z jedné na druhou neprostupným pralesem v příkrých svazích nás přesvědčilo, že nemáme podceňovat časové údaje na ukazatelích. Do cíle cesty jsme dorazili těsně po setmění a čekalo nás již jen několik kilometrů k autu. Polovině naší čtyřčlenné výpravy se podařilo chytit stopa (jediné auto, které tudy během naší několikahodinové přítomnosti projelo) a přijeli nám naproti. My ostatní jsme ale byli odměněni nevšedním zážitkem, protože v keřích podél cesty jsme objevili "svítící červy", o nichž jsme se do té doby domnívali, že obývají jen vybrané novozélandské jeskyně.

Poslední přípravný pochod jsme podnikli z vesnice Okarito, kde jsme nocovali v kempu, již na západním pobřeží. Zvláštnost tohoto výletu spočívala v tom, že jsme odmítli návrat stejnou cestou bušem, a zvolili pouze za odlivu schůdnou plážovou trasu. Jenže odliv nám už končil, a tak jsme každou chvíli prchali před většími vlnami na větší balvany a přemýšleli, kam budeme šplhat v následujících nepřístupných skaliscích. Vše se ale v dobré obrátilo a cílová vesnice nám otevřela svou náruč dříve, než nás pohltily rozbouřené vody. V noci jsme se pak přemístili k místu našeho prvního pořádného tracku - k národnímu parku Mt. Aspiring.

Ve výchozí vesnici Makarora jsme si ráno chtěli nechat doporučit dvoudenní horskou trasu. Paní nás ale přesvědčila, že nic podobného v repertoáru nemá, a nabídla dvouačtvrtdenní pochod s návratem vrtulníkem nebo motorovým člunem (jetboatem). Z finančních důvodů jsme cizí dopravu odmítli a souhlasili se třemi celými dny uprostřed přírody. Koupili jsme si visačky pro přenocování na horských chatách, dostali doporučení odejít několik kilometrů za vesnici, zde se odebrat k řece, přebrodit ji v nejširším místě a vrátit se zpět po druhé straně a najít začátek tracku, jehož název zní Wilkin-Young Valleys Circuit. Nemělo zůstat u jednoho brodění, při nichž nám voda sahala chvílemi skoro po pás. Tento dobrodružný začátek a bloudění v ramenech řeky dost zpozdily náš nástup do začátku údolí a více než dvacetikilometrové cesty do hor. Přecházeli jsme nesčetné potůčky, v průzračných hlubinách řeky pozorovali velké ryby (asi pstruhy), přešli několik visacích mostů a neustále obdivovali neuvěřitelnost přírodních krás. Pohodlnou vyšlapanou pěšinu střídalo šplhání po sesouvajících se kamenitých stráních navíc zmáčených přetékající vodou, a to bylo sucho... Do té doby jsem netušil, že po zarostlých stráních lze stoupat i kolmo vzhůru jako po žebříku. Představa, že ujdeme plánované čtyři kilometry za hodinu vzala znovu za své.

Nebylo divu, že nás na cestě překvapila tma. Naštěstí jsme měli funkční baterky, ale hledat při nich cestu se chvílemi rovnalo čarování. Na jednom místě zřetelně označeném šipkou do kopce nám nalezení pokračující trasy trvalo dobrou půlhodinu a úvahy o nocování v lese už dostávaly reálnou podobu. Nakonec jsme ale jak Jeníček s Mařenkou objevili v dálce blikající světélko naší noclehárny a zbytek cesty psychicky povzbuzeni zvládli v pohodě. Na chatě "Young hut" už byl jeden jihoafrický pár a jeden Američan, kteří viděli naše baterky v lese a dali do okna svíčku. Stejnou službou jsme pak posloužili my druhému českému páru, jenž se za námi zpozdil o další hodinu.

Druhý den nás čekalo podle mapy "jen" deset kilometrů, ale zato přechod horským sedlem Gillespie Pass. Teď už jsme od počátku vyráželi po dvojicích. Za první tři hodiny jsme ušli asi tři kilometry, protože cesta se klikatila do strmého kopce. Počasí nám ale i nadále až nenovozélandsky přálo, a my se mohli kochat krajinou, neobvyklými rostlinami a chvíli i vzácnými horskými papoušky Kea. I když při jejich zvědavosti nebylo moc jasné, kdo koho okukuje více. Nakonec jsme sestoupili znovu do pásma lesů a došli zbylou trasu k druhé noclehárně "Siberia hut". Zde nás už vyhlížel její dočasný dobrovolný strážce Mark - 62letý Angličan, trávící na Zélandu půlroční dovolenou.

Z Markova vyprávění jsme se dozvěděli, že se oblasti kvůli drsným podmínkám říká Sibiř a řada turistů její "dobrodružství" poznává z vrtulníku a jetboatu. My jsme raději zalezli brzo do spacáků a nabírali síly na závěrečný den tracku. Počasí dostalo "reálnější" podobu, občas sprchlo a my spěchali podél řeky celý den zpět do Makarory. Značené cesty jsme se přestali držet, protože jsme podlehli pokušení průvodce, který hlásal, že po přebrodění řeky lze jít při nižším stavu vody pohodlněji po druhém břehu. Přesto jsme ale hledali cestu, a tak těch brodění bylo za celý den asi deset. Déšť nabíral na intenzitě a vytrvalosti, takže když jsme se za soumraku došourali k autu, nebylo na nás nitky suché. Zato jsme si připadali jako hrdinové, jejichž civilizací zlenivělá těla se nenechala zkrotit nespoutanou přírodou.

Ivo Svěrčina (ivo@kiwiweb.cz) - 11.5.2000